Na náměstí Svatého Marka je i slavná kavárna Florian, kde měl údajně pít kávu i Casanova. Později se stala místem setkávání republikánských spiklenců proti rakouským okupantům. Nedaleko, na uilci Calle Valaresso, je pak další slavná kavárna: Harry‘s Bar, kde často sedával a psal Ernst Hemingway.

Nejslavnějším a nejstarším ze tří mostů přes Canale Grande je Ponte di Rialto. Byl postaven, podle místní tradice, roku 1175 na člunech a o století později byla jeho konstrukce více stabilizována kůly, jejichž prostřední část byla ponechána volná.

Po desetiletí trvající další výstavbě, které se účastnili tehdejší největší architekti 16. století, byl tedy nakonec postaven most v takové podobě, v jaké ji známe dnes a v roce 1591 byl most konečně dostavěn. Dnes se na mostě s 28 m dlouhým obloukem nachází nespočet obchodů se suvenýry.

Pallazzo Ducale

Dóžecí palác, jak už je jasné z názvu, byl sídlem dóžete a také místem, kde byly umístěny ty nejdůležitější úřady ve městě Benátky.

V 9. století byla stavba postavena jako pevnost a během funkčního období dóžete Sebastiana Zianiho (1172 - 1178) došlo k přestavbě, aby se jeho prostory staly vhodnými pro zasedání Velké rady a výborů města.

I přes několik požárů byla výstavba dokončena až v 17. století. A právě kvůli dlouhé době stavby se tady objevují směsice různých architektonických stylů - byzantského, benátského, gotického i renesančního, ovšem přesto tvoří dílo harmonický celek.

Dóžecí palác je dnes využíván především k výstavám. Z jeho balkónů budete mít nádherný výhled na benátskou lagunu a na náměstí Piazza San Marco.

V prvním patře lze navštívit obytné prostory, kde bydlel dóže. Ve velkém sále Sala del Maggior Consiglio se můžete pokochat stropními malbami od Veroneseho, Bassana a Palmy mladšího, právě tak jako "Rájem" od Tintoretta, který je považován za jednu z vůbec největších olejomaleb v dějinách umění.

Část Dóžecího paláce bývala také vězením se starou a novou částí, spojených "Mostem vzdechů". V paláci samotném se nacházejí v přízemí tzv. pozzi, kobky, které byly velmi vlhké a sloužily k věznění obzvláště těžkých zločinců a později i politických vězňů.

Pod střechou pokrytou olovem, nad Sala dei Inquisitori, byly umístěny neslavně proslulé Piombi. Byly určeny pouze pro vězně Rady deseti a státních inkvizitorů.

Celkem jen šest nebo sedm cel se stalo světově proslulými díky nejslavnějšímu milovníkovi jménem Giacomo Casanova, který pak podrobně popsal životní podmínky v jeho úzké a nízké cele.

Vzduch sem proudil pouze malým zamřížovaným okénkem ve dveřích, horko pod olověnou střechou bylo v letních měsících nesnesitelné. O nábytek a stravování se museli vězni postarat sami.